Nasazení proudových letadel v závěru války sice již nemohlo zachránit německo před nevyhnutelnou porážkou,ale znamenalo nástup nové éry ve letecké  válce a dodnes není zcela jisté, jak by se situace vyvíjela,kdyby Adolf Hitler při letecké přehlídce nového stroje nevyřkl ortel nad tímto skvělým stíhacím letadlem jenž jej vrhl do role rychlého bombardéru. Rychlost pak byla redukována až na hranici výkonu pístových stihačů nepřítele a to ani nemluvím o nedostatečné zaměřovací výzbroji pro odhoz pum a malé nosnosti.

 Zkrátka, Me 262 nebyl projektován jako bombardér, a proto jej nasadit do této role bylo čistý nesmysl. První prototyp vzlétl již v roce 1942. To ještě létal s jedním pístovým motorem v přídi, neboť motory BMW P.3302 byli ještě konstrukčně nevyzrálé a jak se později zjistilo, také nedostatečně výkonné. Problém s motorovou jednotkou byl vyřešen až zabudováním motorů Junkers Jumo 004 Orkan. Další konstrukční úpravy byly provedeny s ostruhovým kolečkem, bylo přemístěno ze zadní části, jak tomu bylo doposud zvykem u pístových strojů, do přídě.

 Výkony ME 262 byli excelentní, jeho rychlost a manévrovací schopnosti dalece převyšovaly soudobé pístové stroje. Výzbroj 4 x30mm kanónů v přídi byla rovněž impozantní. V té době se psal rok 1943. Proudy denních a nočních bombardérů spojenců se pohybovaly nad územím říše téměř denně. Osud tomu však chtěl jinak a proto tato skvělá stíhačka nabyla nasazena v tuto dobu, kdy byl průmysl říše na vrcholu a její pomoc tolik potřebná.  

 

 Nasazení těchto strojů však nakonec přišlo. I v podmínkách neodvratného  konce předvedly Me 262 co dovedou. Když pod nátlakem okolí Hitler svůj rozkaz odvolal, začala urychleně výroba čistě stíhací verze Me 262 A-1 pro další stíhací jednotky. Na změnu Hitlerova názoru měl jistě vliv úspěchy komanda Nowotny, které bylo jediné do této doby vyzbrojeno stihacím Me 262. Hitlerovo rozhodnutí zpočátku roku 1945 však přišlo pozdě. Vzdušný prostor nad Německem již absolutně ovládli spojenci a proto nebylo jediného bezpečného letiště. Navíc se objevili problémy s nedostatečným výcvikem pilotů  a nedostatkem pohonných hmot. Spojenci považovali Me 262 za nebezpečný zbytek protivníkových sil a proto pořádali na jejich základny neustále nájezdy.  

 V srpnu 1944 byla stíhací eskadra JG 7 vybavena Me 262 a první jednotkou, která byla schopna zasáhnout do boje, se stala Staffel 3. Adolf Galland, v té době generál letectva použil pro tuto jednotku to nejlepší, co mu zůstalo. Velitelem jednotky byl jmenován plukovník Johannes Steinhoff, skvělý pilot se 170 sestřely a pozdější náčelník štábu poválečné Luftwaffe. Tato jednotka byla poměrně dost úspěšná, ale podepisovaly se na ní časté nehody. Na začátku roku 1945 se dostalo letectva do tak zoufalé situace, že obranu Německa proti náletům zajišťovalo 60 Me 262 z JG 7, které však i přes technickou dokonalost letadel, byly takřka bezmocné proti tisícovým svazům spojeneckého letectva. V té době také vznikl poslední pokus Luftwaffe vytvořit funkční eskadru. Tou měla být Jagdverband 44, známá jako eskadra expertů, vybavená pochopitelně tím nejlepším, co Němci měli- tedy Me 262. V jejich řadách se objevila taková pilotní esa jako major Gerhard Barkhorn (301 sestřelů), podplukovník Heinz Bär (220 sestřelů), major Walter Krupinski se 197 vítězstvími a mnozí další elitní letci. Jejich velitelem byl Adolf Galland, kterého kvůli neshodám s Hitlerem a Göringem donutili k odchodu k této jednotce. Přestože JV 44 dosáhla četných vítězství, nemohla už ani ona vyrovnat misky vah.

  Dnes s odstupem času můžeme říci že „Schwalbe“-jak Me 262 pojmenovali němci byla bezesporu nejlepší stihačkou 2.sv války. Myslet si však ,že by mohla ovlivnit vývoj celé války je holý nesmysl. Zastavit postup Rudoarmějců, nebo se vyrovnat ekonomickému potenciálu spojených států jediný stroj, byť sebe lepší, nemůže.