Standardní zbraní Amerických  těžkých čtyřmotorových bombardéru byl kulomet ráže 12,7 mm instalovaných  v několika věžích, jenž kryly prostor kolem celého bombardéru. Bombardéry létali samozřejmě ve velkých formacích a při obraně se navzájem podporovali. Taktika při útoku na tyto obry může tedy spočívat ve vybavení letadel zbraněmi, jenž budou schopny na velkou dálkou a tedy mimo dosah obranné palby zasadit úder. Jak ale dostat tak velkou zbraň do standardní stíhačky, nemožné. Musíme tedy použít stíhače s více motory než jedním, tedy Me 110. Jelikož však tento typ v době velkého rozvinutí bombardovací ofenzívy spojenců beznadějně zaostává, je touto zbraní vybaven typ jenž má být nástupcem a to Me 410. Je do něj tedy zabudován kanon ráže 50 mm, impozantní zbraň. Jisté úspěchy tato konfigurace přinese, ale letoun je moc těžký a neobratný a stává se lehkou kořistí doprovodných stíhačů. Od této taktiky je brzy upuštěno.
Brzy po nasazení Me 110 bylo RLM jasné že je nutné začít pracovat na jeho nástupci, který by byl jednak rychlejší a jednak obratnější. Požadovala se způsobilost bombardovat střemhlav plus možnost nasazení jako fotoprůzkumného letadla. Soutěže se  zúčastnilo několik firem ,ale popularita Messerschmitta byla tak silná, že byla objednána sériová výroba ještě před zalétáním prototypu. Poprvé tento letoun vzlétl roku 1939, ukázaly se problémy s nestabilitou a dvojitá směrovka byla nahrazena za jednu větší. Objevovaly se však další problémy a to potíže s křidélky, výškovkou a nakonec také s podvozkem. Ale to již byla rozeběhnuta sériová výroba a tři výrobní linky chrlily tento letoun ve velkém počtu. Byli to verze A-1 těžký stíhací a A-2 stíhací bombardovací. Vyzbroj byla tvořena dvěmi kulomety ráže 13mm umístěnými v automaticky ovládaných střelištích na bocích trupu a dvěmi kulomety MG 17 a kanony MG 151/20 v přídi. Bombardovací verze A-2 nesla v pumovnici pod trupem až 1000 kg pum plus další pod každým křídlem. Na konci ledna 1942 bylo vyrobeno již 200 kusů a na linkách stálo rozpracováno mnoho dalších. Problémy však byli tak závažné, že mnoho pilotu s tímto letadlem odmítalo létat. Konstruktéři se snažili letadlo všemi způsoby vylepšit- prodloužení trupu atd.  
 Me 210 začali stavět také maďaři, byl však použit motor DB 605. Luftwaffe tyto letouny nasadila v Nizozemí proti R.A.F. Dále se „210“ objevili na středomořském válčišti. Dokončené Messerschmitty byli nasazeny v Maďarsku v roce 1944 a Maďaři jej hodnotili celkem kladně. Produkce však byla zastavena pro nezpůsobilost tohoto letounu k dalším bojovým operacím. 

 Potřeba nahradit zastarávající ME 410 vedla RLM k opětnému zavedení sériové výroby a to verze Me 410, která byla celkově přepracována a vybavena novými motory DB 603. Piloti tento typ přijali celkem příznivě.  

 Z výrobních linek vycházeli zejména ME 410A-1 což byli rychlé bombardéry a ME 410A-2-těžké stíhací. Výzbroj byla stejná jako u Me 210. Bombardovací verze byli navíc vybaveny výklopnými aerodynamickými brzdami a zaměřovačem pro střemhlavý let. K vyšší bojové hodnotě tohoto typu vedly takzvané stavebnicové sady výzbroje.Další verzí byla A-3, jenž nesla v pumovnici sady kamer a tak sloužila k fotoprůzkumu

 Další verzí tohoto typu byla verze ME 410B-1  a B-2. Měly instalované nové motory DB603G. Výzbrojní varianty víceméně odpovídaly verzi A. Za zmínku stojí nasazení Me 410 k protilodním akcím. Letadla byla vybavena  radarem Fug 200 a nesla různé druhy pumové a torpédové výzbroje.

 Sériová výroba zastavena v půli  roku 1944. Na konci války tak tyto stroje dosluhovaly u průzkumných jednotek.