Počátky Bf 110 sahají  do roku 1934, kdy německý zbrojní úřad vydal specifikaci pro kategorii Kampfzerstőrer. Letoun této kategorie měl mít vlastnosti velmi universální, něco mezi těžkou stíhačkou a lehkým bombardérem. Jedním z leteckých konstruktérů,kteří se do soutěže zapojili byl i W.Messerschmitt. Poněkud unáhleně navrhl Bf 110 ryze jako těžký stíhací, zatím co ostatní firmy se držely předepsaného konceptu. Po zákulisních  tahanicích byla však daná kategorie zrušena a nahrazena  novou:Zerstőrer(těžký stíhací).Bf 110 se tak stal rázem jediným adeptem pro tuto kategorii  a byl rovněž vybrán pro sériovou výrobu.

 Me 110C. O této verzi bych se chtěl také zmíbit v souvislosti s verzí "G". Jelikož verze C byla první "pořádnou" noční stíhačkou Luftwaffe. Před Me 110 byli v této roli zkoušeny Me 109D, které samozřejmě v moderním nočním boji neměly šanci. Me 110 C létal bez jakéhokoliv pomocného navadění ( některé stroje měly infrazaměřovač, který však fungoval do vzdálenosti 200 metrů) a tak se musel pilot spoléhat na vizuální kontakt. Později byli Me 110C naváděny ze střediska  pozemních radarových stanic, jenž pracovaly v systému Němci nazvaném Himmelbett(nebeská postel).

 Me 110G. Všem bylo jasné, že typ Me 210 je doposud nevyzrálý a vychytání tzv. dětských nemocí bude trvat delší dobu. Proto bylo rozhodnuto přistoupit k radikálním změnám a připravit další verzi této stíhačky. Jádrem této inovace měl být nový motor DB 601B-1 s výkonem 1475 koní. Dále bylo pracováno na zjemnění tvarů, jenž by vedlo ke zmenšení čelního odporu a tím e vzrůstu výkonnosti. První verze G-2 měla pozměněný tvar vrtulových kuželů a svislých ocasních ploch, kanony MG/FF byli zaměněny za MG 131. Letouny řady G mohly být dále dovybaveny různými sadami výzbroje R1-R7. Me 110G se však nejvíce uplatnil v roli nočního stíhače. Zprvu se na potírání noční ofensivy spojenců podíleli verze C bez zvláštního vybavení. Verze „G“ však byla vybavena radarem Fug220b Lichtenstein pro navádění letounu na cíl v konečné fázi útoku, před tím byl naveden pozemní radarovou stanicí.

 Dalším radarem na palubě byli radary typu Naxos,které byli naváděny podle signálu přicházejícího z bombardéru.( byl to zaměřovací signál, který byl používán pro přesné zaměření místa bombardování).Letadla byla rovněž v té době vybavena horkou novinkou a to kanóny mířící v úhlu 60° šikmo nahoru za kabinou(Schräge Musik). Vlastní manévr útoku spočíval v tom, že se stíhač přiblížil na vzdálenost, kdy již bezpečně rozpoznal nepřátelský bombardér.Srovnal rychlost a podletěl jej aby zamířil šikmo mířící kanóny.Tím se dostal do slepého úhlu většiny nepřátelských bombardérů a spustil palbu. Je nutno poznamenat že tato metoda byla velice účinná,ale přirozeně ve všech stádiích složitá na provedení.