Německo sužované neustálými nálety nutně potřebovalo zbraň, kterou by mohlo alespoň částečně oplácet spojencům poškození měst a průmyslu.. Projekt dálkového bombardéru He 177 Greif se dostal díky problematickým motorovým skupinám jenž se neustále přehřívaly do slepých kolejí. Arado 234 bylo výborným letounem pro střední vzdálenosti. Tuto svízelnou situaci se rozhodll řeši inženýr Wocke.

 

 Projekt letounu byl postaven na dosažení rychlosti jenž by umožnila bombardéru dosáhnout rychlosti blízké pístovým stíhačkám spojenců. Rovněž dolet a nesena pumová zátěž měly být blízké dálkovým bombardérům spojenců. Revolučním řešením na tomto prototypu se stalo křídlo s dopřednou šípovitostí. Mělo tak být dosaženo dobré ovladatelnosti při všech spektrech rychlosti. Práce byli zahájeny na začátku roku 1943. Na projektu pracovaly inženýři konstrukční kanceláře Junkers vedeni dipl.inženýrem Hansem Wockem. Wocke se rozhodl použít křídlo s tzv. negativním šípem. Toto křídlo mělo u Ju-287 zachovat  přijatelné manévrovací schopnosti i při rychlostech daleko menších než maximální. Tyto teorie se potvrdili i při zkouškách v aerodynamickém tunelu.   Na stavbu prvního pokusného prototypu byli použity prvky z již sériově vyráběných letounů a to trup z He 177, zadní část z Ju 388 a podvozek z kořistných liberátorů. Motorovou jednotkou v počtu čtyřch kusů byli Jumo 004B-1 s výkonem 890 koní. Dva motory pod křídly a dva v přední části trupu vedle kabiny.

 První let byl uskutečněň v létě roku 1944, pilotem byl Sigfried Holzbauer. Letoun startoval s pomocnými raketovými motory. Pro zkrácení přistávací plochy byl použit brzdící padák. Rovněž byli použity kamery ke sledování obtoku vzduchu kolem draku.

 Prvotní prototyp ukázel velmi dobré letové vlastnosti a maximální rychlost až 650 km/hod. Minimální byla 190 km/hod. Další pokusy však byli v polovině roku 1944 zastaveny. Prioritu dostala výroba a vývoj stíhacích typů. Práce začaly pokračovat až v na začátku roku 1945. Prototyp  V3 měl trup převzatý z Ju 388 a místo plánovaných čtyřech motorů Heinkel-Hirth 011 A bylo použito šest BMW 003A. Tytp motory měly být usazeny po dvou pod každým křídlem a dva opět na bocích trupu vedle kabiny. Letoun měl nést až 4000 kg pum. Výzbroj sestávala z jednoho dálkově ovládaného zadního střeliště ze dvěma kulomety ráže 13 mm.

 Je známo že na konci války ukořistila oba protypy V2 a V3 Rudá armáda a prováděly s nimi experimenty.