Na stroji Ju 188 je na první pohled patrná příbuznost s typem Ju 88. Konstruktéři také z tohoto úspěšného typu vycházely a málokdo ví, že Ju 188 nebyl nikdy projektován jako přímý projekt, ale jako nějaký mezistupeň mezi Ju 88 a připravovaným Ju 288, jehož vývoj byl však velmi zdlouhavý a Luftwaffe  zatížená bojem na několika frontách potřebovala nutně zmodernizovat letecký park a Ju 188 se této role velmi úspěšně. Můj názor podporují také poválečné zkoušky tohoto typu v rukou spojenců, jenž s ním byli velmi spokojeni

 Vlastní vývoj tohoto typu začal vlastně již v roce 1939, konstruktéři chtěli spojit drak Ju 88A-1 s novým typem prosklené přídě a motory Jumo 213. Tyto motory však nebyli k dispozici a technici se tak rozhodli zamontovat do draku motory BMW 801. Vznikly tak prototypy označené Ju 88B, tyto letouny byli určeny k fotografickému průzkumu. Byli vybaveny třemi kamerami a třemi zdvojenými kulomety ráže 7,9mm určenými k vlastní obraně letounu. Prototyp E-0 byl vybaven střeleckou věží jenž je známá z Ju 188. RLM však nařídilo nekomplikovat další výrobu typu Ju 88 a oba prototypy tak nebyli dále vyráběny.

 Jak jsem se zmínil již v úvodu, vývoj Ju 288 se dostal do slepých kolejí a Luftwaffe volala po náhradě zastarávajícího leteckého parku novými stroji. Vznikl tak projekt Ju 188V-1. Stroj měl onu charakteristickou vejčitou kabinu, obrana stroje byla umocněna instalací 20 mm kanonu do obranných postů. Rozpětí křídla se znatelně zvětšilo a  spolu s ním také ocasní plochy. Charakteristické hrotité tvary konců křídel a zvětšení draku byli další inovace, jenž měly přinést zlepšení letových vlastností. Letouny byli vybaveny motory BMW 801 se startovním výkonem 1700 koní. Prototypy vzlétly  na začátku roku 1943  a k jednotkám se dostali až v říjnu 1943(I./Kg6).Byli to verze bombardovací označené B-1, a operovaly proti cílům ve Velké Británii. Dalšími verzemi byli verze průzkumné označené F-1.Létaly bez předního 20 mm kanonu a byli vybaveny dvěma páry kamer. Další verzí určenou k průzkumu nad mořem vybavenou závěsníky pod křídly k nošení palivových nádrží  a radarem Fug 200 Němci označily F-2.

Ke konci roku 1943 začali Němci ztrácet své pozice na východě,  a tak první torpédové verze E-2 byli dodány na základy v Norsku, kde bojovali proti spojeneckým konvojům mířicím do přístavu Murmansk. Byli charakteristické výstupkem táhnoucím se podél přídě, jenž ukrýval zařízení určené k nastavení parametrů nutných k odpálení torpéd jenž byli zavěšeny na dvou závěsnících pod trupem určeným k nesení dvou 800 kg torpéd, nebo hlubinných min. Stroje byli vybaveny radarem Fug 200.

 Na začátku roku 1944 začali přicházet k útvarům verze A-2, jenž byli vybaveny zamýšlenými motory  typu Jumo 213( výkon 1776 koní a se zařízením Mw 50 až 2240 koní). Junkersovy stroje měly velký nedostatek v obranné výzbroji, měly tzv. slepé místo v zadní části zespodu. Ju 188 zde totiž neměl obranu. Byli učiněny pokusy s periskopicky zaměřovanými zbraněmi a posléze s manuálně ovládanými kulomety v zadní části trupu  ale byli neúspěšné.

 V polovině roku 1944 byli postaveny tři kusy noční stíhačky se silnou dopředně zaměřenou výzbrojí. Stroje této verze zůstaly jen ve fázi prototypu. Byli zkoušeny také letouny vybavené přetlakovou kabinou, ale Německo zatížené výrobou stíhacích typů zastavilo výrobu všech bombardovacích strojů a tak se mnohé nadějné verze nedočkaly realizace.