Luftwaffe a nejen ona byla zpočátku války známá požadovat do své výzbroje stroje, jenž by byli schopny plnit více úkolů naráz. Příkladem mohou být bombardéry, jenž mají plnit funkce střemhlavých letounů a zároveň středních bombardérů a kdyby to ještě nebylo málo i těžkých stíhačů ( Ju 88 ). Brzy po začátku války však přišlo vystřízlivění. V moderní letecké válce se totiž mohou uplatnit jen plnohodnotné stroje specializované na svůj úkol. Jakákoliv polovičatá rozhodnutí sice mohou být na nějakou dobu efektivní, myšleno z hlediska rychlé výroby několika typů schopných obstát veškerou rozmanitost armádních úkolů , v dlouhodobé relaci však budou pro velké ztráty neefektivní. Náznakem toho, že si Luftwaffe plně uvědomuje tuto tézi, je vývoj bitevníku  Hs 129. 

 5.Července 1943 v 03.00 zahájil Wehrmacht na  východní frontě velkou ofenzívu jenž byla nazvána „Operation Zitadelle“.Velení jednotek pro boj s tanky mělo v té době rovněž k dispozici 5 letek vybavených letouny Henschel Hs 129B,letounem úzce specializovaným pro boj s nepřátelskými pancéři.Čtyři jednotky se šedesátičtyřmi letouny Hs129 dokázaly 8.července 1944 těžce zdecimovat ruskou tankovou brigádu poblíž Belgorodu,stalo se tomu téměř tři roky  poté co byly první letouny tohoto typu odeslány ke cvičným eskadrám,které měli prověřit jejich bojové hodnoty. 

  Technický výbor Říšského ministerstva letectví vyzval čtyři letecké firmy –(Hamburger Flugzeugbau,Focke-wulf,Gotha a Henschel)ze kterých nakonec vyšla vítězně firma Henschel ze svým Hs 129, k vývoji dvoumotorového letounu s dostatečným pancéřovánim jenž by nesl minimálně dva  20 mm kanóny a pořád by byla zachována dobrá manévrovatelnost.

  Henschel Hs 129V-1 byl hotov a vzlétl 26.května 1939 a další dva prototypy se k němu připojili až na konci roku.Hs 129 byl v celku konvenčně řešený dvoumotorový dolnoplošník poměrně malých rozměrů s trupem trojúhelníkového průřezu,schopného pojmout do stísněného prostoru pilota chráněného pancéřovanou vanou svařovanou z plátu o síle 6-12mm a neprůstřelnými skly o tl. 75mm. Při počátečních letech si piloti stěžovali na  malou velikost řídící páky jenž znesnadňovala řízení. Rovněž přístrojová desky byla malá a tudíž vybavena jen nejnutnějšími přístroji(zbytek byl namontován na motorových gondolách!!!). Motorové  gondoly ukrývaly dva motory typu Argus As 410 a-1(465 koní)-tyto motory se ukázaly pro svůj slabý výkon jako nedostatečné. Výzbroj byla tvořena dvěma kulomety ráže 7,9mm a dvěma kanóny ráže 20mm-zbraně byly umístěny nad sebou v boční části trupu. Tyto nepříznivé faktory ovlivnily rozhodnutí Luftwaffe nepřijmout tyto letouny do své výzbroje.

Henschel se však nevzdal a začal svůj letoun přepracovávat s úmyslem odstranit vady a připravit jej pro sériovou výrobu. Letoun byl vybaven kořistními francouzskými motory které dávaly max.tah až 700 koní což mohlo letounu stačit. Brzy začaly ze sériové linky přicházet první stroje tohoto typu a následně se projevila choulostivost motorů na extrémní povětrnostní podmínky které panovaly v Africe  a Rusku. Přesto sériová výroba pokračovala až do roku 1944 kdy bylo do této doby postaveno 859 letounu série B.  

 V té době se na východní frontě začala rýsovat potřeba letounu vybaveného silnou hlavňovou výzbrojí o velké ráži schopného prostřelit pancéř soudobých ruských tanků. Henschelův Hs 129 se ukázal se svým 30mm kanónem jako nedostatečný a  proto došlo k rozhodnutí vybavit stroj různými sadami výzbroje. Přišly ke slovu kumulativní pumy sd 4 o hmotnosti 4 kg.  Zkoušeny byly rovněž kanóny mířící pod letoun, plamenomety a rakety. Letoun Hs 129 b-2/r-3 byl vybaven protitankovým kanónem Bk 3,7 ráže 37mm . Na podzim roku 1944 se dostalo k jednotkám asi 25 těžce vyzbrojených letounů s protitankovým kanónem Bk 7,5 ráže 75mm jehož zásobník ukrýval 12 nábojů jenž mohly za příznivých podmínek prorazit pancéř těžkého tanku na vzdálenost 1000m.

 Rozpad značně oslabených jednotek vybavených bitevními letouny znamenal konec i pro tento u Luftwaffe neoblíbený letoun někdy také nazývaný „otvírák na konzervy“.