Desátého ledna 1936 byli novináři pozváni na Berlínské letiště,aby si prohlédli prototyp rychlého dopravního letounu Heinkel He 111. Projektantem nebyl nikdo jiný než Ernst Heinkel. Byl navržen pro deset cestujících a posádku. Několik sériových kusů bylo skutečně vídat na linkách Lufthansy. Provoz byl velice ztrátový, ale němcům posloužil jako zastírací manévr před hlavním posláním tohoto typu. Ano, takhle začalo svou kariéru několik později velmi úspěšných letounů. Vzpomeňme např. Dorniérův Do 17-jenž zpočátku plnil funkci poštovního letounu. Nebo Me 108, přechodník mezi zastaralými dvouplošnými stíhačkami a novým Me 109, na němž si Willy Messerschmitt vyzkoušel spoustu prvků, jenž mu později pomohli ve vývoji moderních válečných letounů.

 První prototyp vzlétl již v roce 1935, ale kvůli nedodržení některých koncepčních prvků je luftwaffe nepřevzala. Na podzim roku 1936 šli první kusy k armádě. Konkrétně je dostala Kampfgeschwader 154 Bőlcke. Další jednotky však musely počkat, neboť další stroje tohoto typu dostala Legie condor, aby je vyzkoušela při  náletech na Španělská města. Ve Špaňelsku se He 111 ukázaly v nejlepším světle, vždyť to bylo v době, kdy na straně republikánů létaly jako bombardovací Potezy 540. Letouny vývojově na stejné úrovni, ale He 111 jej převyšoval ve všech kategoriích.

  Heinkely byli v těchto letech použity další kuriózní jednotkou,a to komandem Rohwel. Toto komando podléhající přímo veliteli luftwaffe létalo s civilními Heinkely po celé Evropě  a  provádělo špionáž.

  Heinkely verzí H a P se staly základem mohutných bombardovacích svazů útočících proti Polsku, Francii, Británii a nakonec proti Sovětskému svazu. Zpočátku byli opravdu účinnou zbraní a kromě německých závodů je vyráběly také Rumuni a Španělé. Stály v čele Německých bleskových operací a jejich sláva stoupala. Zvratem byla až Bitva o Británii, kde se He 111 ukázaly velmi zranitelné proti moderním stíhačkám nepřítele. Brzy se proto přešlo na noční bombardovaní, kde si vedli podstatně lépe. Za tímto úspěchem se však skrývala skutečnost, že z konstrukčních kanceláří nepřicházela modernější náhrada. Nezbývalo tak nic jiného než vyrábět další varianty Heinkelu 111 až do podzimu 1944, kdy se ukázaly jako beznadějně zastaralé.

 Heinkely sloužily také jako transportní, výsadkové a spojovací. Příkladem může být pokus o zásobování Paulusovy armády obklíčené ve Stalingradu,kde se osvědčily lépe než transportní Ju 52. Tento fakt byl dán větší rychlostí a kvalitnější obrannou výzbrojí , tyto faktory v podmínkách těžké protiletadlové palby a častých útokůch stíhačů byli velmi důležité. 

 Po úspěšné invazi spojenců do Francie ztratily Němci základny k odpalování střel Fieseler FI 103, známe jako V-1. Proto byli urychleně vycvičeni piloti Heinkelů pro nesení těchto střel. Do ledna 1945 jich tak odpálily více než 1200. Sami však měli při těchto letech letech velké ztráty, neboť střely měli tendenci vybuchnout jednak při startu, ale také při leteckém souboji. Ve Španělsku pokračovala výroba ještě po válce. Heinkely zde létaly až do konce padesátých let .

 Poslední úspěšnou akcí těchto dříču fronty byl nálet na sovětské letiště Poltava, které používaly americké B-17 ke kyvadlovým náletům na Německý průmysl. Bylo zde zničeno mnoho těchto strojů a He 111 si připsali poslední úspěch v této prohrané válce.