Nastal rok 1945, pro německá vojska je to rok porážky a konce jedné cesty. Stalinovy tanky si razí cestu skrz oslabené německé armády a  na východě se vyloďují spojenci se svým mohutným kontingentem. Zdá se že již nic nemůže odvrátit porážku třetí říše, ale přesto spousta lidí věří v konečné vítězství takzvaných „zázračných zbraní“. Mezi tyto zbraně patřil i Dornierův Do 335. Možná že někdo nebude souhlasit s mým zařazením "335" do bombardovacích letadel, ale myslím si že v případě sériové výroby by spíše sloužil v této roli, jelikož na stíhací úkoly by byl i přes svou velkou rychlost nevhodný.

 Když se nad Německem začaly objevovat rychlé dvoumotorové mosquita, jenž svou rychlostí převyšovaly dokonce i stíhací stroje Luftwaffe, vydal Říšský úřad letectví požadavky na vývoj podobné stroje. Firma Dornier nezaváhala a nabídla své letadlo s velmi neobvyklým uspořádáním dvou motorů. Jeden motor tlačný a druhý tažný. Pro Dorniera to nebyl krok do neznáma, touto koncepcí se totiž zabýval dávno před projektem Do 335. První prototyp vzlétl v roce 1943 a byl vybaven kapalinou chlazenými řadovými motory s dvanácti válci DB603A po 1750 koních, s touto konfigurací dosahoval rychlosti 750km/h a  dokonce s jedním motorem vypnutým ještě 560km/h. Stroj  byl zalétán a piloti si velmi pochvalovaly jeho vynikající letové vlastnosti.

 Výzbroj tohoto letounu byla zpočátku slabá a čítala  2 kulomety MG 151 ráže 15mm se zásobou 200 nábojů na zbraň. V letounu byla instalována rovněž prostorná pumovnice, která mohla pojmout 500kg pumu nebo dvě 250 kg. K dalšímu vybavení patřila v té době horká novinka  a to vystřelovací sedadlo. Pilotní kabina byla pancéřovaná. Pilot mohl v případě nouze odstřelit zadní vrtuli a horní svislou ocasní plochu. Pro případ přistání „na břicho“ bylo možné odstřelit i spodní SOP. Letoun nesl bohaté navigační a spojovací vybavení.

  Na sklonku podzimu se začala vyrábět série pod kódovým  označením Do 335A-1, tato verze byla vybavena novými motory s účinnějšími turbokompresory schopnými vyvinout tah až 1900 koní. Tato verze mohla nést pod křídly přídavné palivové nádrže nebo 250kg bomby. Byli vyvinuty další typy, např.noční stíhací s kabinou pro dva členy posádky, průzkumné zcela neozbrojené, cvičné se zdvojením řízením a další. Všechny tyto pokusy však přicházely velmi pozdě na to aby mohli nějak ovlivnit průběh války. Jedna věc je však bezesporu jistá, Dornierův Do 335 mohl být velmi výkonným rychlým bombardérem a zajisté také těžkým stihačem, který by se vyrovnal podobným letounům na straně spojenců a v některých věcech by je jistě předčil.