Začal rok 1941, Wehrmacht upírá své zraky na široké pláně Sovětského svazu.Na západní frontě je konečně klid po velké bitvě. Royal Air Force složila svou životní zkoušku a ubránila svoji zem před hrozbou invaze. Plánovači R.A.F. teď zkoumají, jakým způsobem Němcům vrátit alespoň část toho, co jim Luftwaffe způsobila. Plánují postavit mohutné bombardovací letectvo, tato vyhlídka je zatím v nedohlednu a tak R.A.F.  podniká útoky na infrastrukturu Němců v okupované Francii. Tyto útoky jsou prováděny novým typem Spitfiru  a to verzí Mk.V.

 V polovině roku 1941 hlásí piloti Spitfiru kontakt s nepřátelskými stroji nové konstrukce, které svými výkony excelují pří všech elementech vzdušného boje. Je to nový Focke Wulf 190.  Tato stíhačka začala být vyvíjena týmem leteckého konstruktéra Kurta Tanka již v roce 1937, tehdy začaly být zřejmé nedostatky typu Me 109-tenké křídlo jenž nepostačovalo zvyšující se výzbroji  a  citlivé motory. Řešení bylo nasnadě, robustní dolnoplošník vybaven hvězdicovým  vzduchem chlazeným motorem se silnou hlavňovou výzbrojí.

 První prototyp označený Fw 190 V-1 již při svém zalétání v roce 1939 dosáhl rychlosti 600 km/h, ale motor se přehříval. Východiskem z této situace byl až motor BMW 801, jenž svým výkonem 1600 koní dával mohutnou sílu, kterou tento stíhač právě potřeboval.  

 

 Dalším problémem byla výzbroj stroje. Zpočátku byli instalovány dva kulomety a dva 20 mm kanony, jenž měly malou kadenci.Nakonec se výzbroj ustálila na dvou kulometech ráže 7,9 mm nad motorem a  čtyřech 20 mm kanonech umístěných v křídlech- verze FW 190A-3. Kanony v křídlech byli situovány: Jeden v kořeni křídla a druhý za vnějším závěsníkem podvozkové nohy. Verze A-3 byla dokonce prodána v počtu 72 kusů do Turecka.

  Verze A-4 měla instalované zařízení MW-50,které vstřikovalo do motoru směs methanolu a vody  a tak dokázalo zvětšit výkon motoru až na 2100 koní (za cenu menší životnosti motoru. Tato verze byla čsto využívana v roli stíhacího bombardéru( Jabo). Fw 190 A-4/U-1se závěsníkem ETC 501 pod trupem, fotografický průzkumný U-4 a dálkový stíhací/bombardovací U-8, jenž navíc nesl pod křídly palivové nádrže na 300 l. Verze A-8 měla zaměněny kulomety malé ráže za velkorážní 13 mm. U verze A-5 byli instalovány do křídel 30 mm kanony. Málo známa verze Fw190U-5/A2 byla určena pro noční stíhání. Verze A-6/R1 nesla ve schránkách pod křídlem kanony MG 151 Verze A-4 mohla nést raketnice určené pro vystřelování neřízených raket-rozbíjení formací těžkých bombardéru( Wfr Gr. 21 ráže 203 mm).Za zmínku stojí také verze A-8/R-8 zvané také Sturmbock.Tyto letouny byli dodatečně vybaveny pancéřováním  jenž vážilo 180 kg, pancéřován byl motor a pilotní kabina, rovněž zbraně.Tyto letouny byli vybaveny 30 mm kanony, jenž umocňovaly jejich palebnou sílu. Letouny byli používány k rozbíjení formací těžkých bombyrdéru, zatímco je chránili rychlejší a pohyblivější Me 109G.

 

První eskadrou vybavenou novými Focke wulfy byla JG 26 umístěná v Belgii a posléze se počet dále zvyšoval.Fw 190 byl vyráběn po celou dobu války a jasně svými výkony  převyšoval svého staršího spolubojovníka Me 109. Když začalo být zřejmé, že příliš zranitelné Ju 87 nemohou dále plnit svou roli, byl nasazován i na bitevní akce a bombardovací. Nikdy se však nedočkal v Luftwaffe takového početního zastoupení jako typ Me 109.  

Při četbě knihy Tempesty nad Evropou od autora Rolanda Beamonta (vynikajícího pilota R.A.F.) jsem našel zajímavou kapitolu, v níž autor líčí své zážitky z testování ukořistěných letadel Luftwaffe. Chtěl bych proto napsat něco z postřehu tohoto člověka, jelikož si myslím, že mohou leckdy říci více než pouhé suché statistiky. Autorův komentář k letu z Fw 190:" Hned při prvním letu na mne tento stroj zapůsobil vynikající obratností, stoupavostí a také velice důležitou stabilitou při střelbě." Dále autor poznamenává a srovnává výkony se strojem Hawker Tempest. Do 6000 metrů je "stodevadesátka asi o 80 km/hod pomalejší než tempest. Nad 9150 metrů překonává Tempest. Výkony v této výšce jsou srovnatelné s oběmi verzemi Spitfiru(IX a XIV), pouze však v rychlosti, ne již v ovladatelnosti , kde jsou obě verze Spitfiru lepší. Při rychlosti střemhlav na hranici  maximální povolené rychlosti (805 km/h) se však stává Fw 190 podstatně hůře ovladatelný než Tempest a proto ztrácí proti Tempestu výhodu s ůspěchem používanou stíhači Luftwaffe a to střemhlavý únik z boje. Nehledě na to byl Fw 190 vynikající stroj s nádhernou ovladatelností.